Leoš Janáček, tato osoba stejně geniální jako složitá, obtiskl svým životem stopu do čtyř měst či míst. V Hukvaldech přišel na svět a jako čtyřiasedmdesátiletý se tam přiblížil ke smrti. Luhačovice byly místem, kde poznal ve stáří osudovou lásku. Brno mu ovšem mnoho let předtím připravilo nesnadné mládí a zrání,  příklon ke slovanofilství, hudební hledání i nacházení a v neposlední řadě též komplikované manželství se dvěma dětmi, jež bohužel obě zemřely. On sám uzavřel svůj životní oblouk v Ostravě. A tak není divu, že tam dodnes „má“ významné instituce, které se po něm pojmenovaly. Janáčkovu filharmonii. Janáčkovu konzervatoř. A každoroční Mezinárodní hudební festival Janáčkův máj. 

 

K moderování koncertů, postupně nejen zahajovacích a závěrečných, ale i čímsi jedinečných během festivalového konání, mě roku 2014 přizval ředitel Janáčkova máje Jaromír Javůrek. A umožnil mi otevřít dveře k mnoha zajímavostem, které mě od té doby do Ostravy jaro co jaro lákají.

Především je to město samotné a jeho atmosféra. Těžko  slovy popsat, co tam na mě vždy dýchne. Snad to lze jen toporně vyjádřit pocitem, že zatímco v jiných městech, kde se konají prestižní festivaly, jako je třeba Salcburk či Český Krumlov, je jaksi už všechno hotovo a slouží především turistickým davům, Ostravu definuje jakési chvění, hledání, snažení. Potřeba určitých lidí zachytit změny, kterými město prochází a nejsou vždy snadné, ale naopak bolavé. A z metropole hornictví učinit mimo jiné evropské město kultury, kterým se možná jednou stane i oficiálně, když už to nevyšlo před časem. Vždyť kromě Janáčkova máje jsou tu výborná divadla, galerie, ale i kavárny a samozřejmě vítkovický areál na čele s multifunkční halou Gong, nápaditě vytvořenou architektem Pleskotem, pro něhož se – tak jako pro mě – stává Ostrava druhým domovem.

Z paměti nikdy nevymažu například výtečný recitál sympatické pěvkyně Pretty Yende, pocházející z Jižní Afriky, kterou ve Dvořákově divadle doprovázel v květnu 2014 ukázkově klavírista a korepetitor z milánské Scaly. Ale neméně myslím na koncerty v zajímavém Domě kultury, do něhož se architekt Fragner snažil za dob příšerné sorely neboli povinného stavebního stylu 50. let 20. století včlenit kus poctivého umění. Velké symfonické orchestry se tam na jeviště jen tak tak vejdou, ale vše kompenzuje dobrá akustika a korunují výkony sólistů. Mezi ně patří i prezident MHF Janáčkův máj, český houslista vyučující v Americe, Ivan Ženatý. Zatímco on a Jaromír Javůrek představují zkušenost danou věkem, festivalový tým je ústrojně doplňován mládím na čele s šéfem produkce Ondřejem Sikorou.

Tento festival má pro mě ale ještě jednu výhodu. Nejenže zve diváky i mne samotného do různých prostor v Ostravě. Někdy až nečekaných, jako je hornické muzeum Landek, kde zní zajímavě například jazz. Janáčkův máj pořádá koncerty též v mnoha místech Moravskoslezského kraje, od Opavy přes Kravaře, Ludgeřovice či Hradec nad Moravicí až po Kunín, a hudba zní jednou na zámku a jindy v kostele. A co je sice nesnadné, ale demokratické: ceny vstupenek se pohybují v tak rozumné výši, že si je mohou dovolit i lidé, které jinde nevidět. Takoví, kteří na hudbu nechodí, aby se tam ukázali a provětrali šatník, ale proto, že jí rozumí a mají ji opravdu rádi.