K 53. ročníku Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha byl 1. října 2016 připojen večer, který  s jeho zaměřením na hudbu a tanec souvisel volně, ale působivě. Přesně toho dne se totiž dožil v plné tvůrčí síle pětaosmdesátin textař, skladatel, zpěvák, herec, filmař a spisovatel Jiří Suchý. Díky velkorysosti jeho přátel, manželům Leidlovým z nadace pečující o odkaz pěvkyně Jarmily Novotné, vznikl v režii Jiřího Vondráka televizní dokument, ve kterém Jiří Suchý vypráví, vzpomíná, vtipkuje a jako klaun rozmlouvá s Bohem. Zlatá Praha 2016 se jej rozhodla uvést v Divadle Semafor a se souhlasem protagonisty mě pověřila uváděním.

 

Přiznávám, že jsem tento večer, zopakovaný pro velký úspěch ještě 2. října, citově prožíval. Vždyť Jiří Suchý byl spolu s Jiřím Šlitrem idolem mého mládí a vlastně dětství. Když jsem v Semaforu, kde maminka vystála nekonečnou frontu na vstupenky, viděl poprvé představení Jonáš a ting tangl, bylo mi sotva -náct. A nikdy nezapomenu, že Jiří Šlitr mi později jako neznámému kloučkovi, doma preludujícímu na klavír, odepsal na můj obdivný dopis. V době, kdy musel být zavalen přízní ze všech stran! Dokonce mě pozval do divadla na Dobře placenou procházku. Když jsem za ním vstoupil o přestávce do šatny, málem jsem ze sebe nevypravil slovo. Psal se tuším rok 1965...

Teď, na prahu října 2016, stojím po neskutečných jednapadesáti letech v znovu šatně divadla Semafor, už po mnoha peripetiích sídlících v Dejvicích, znovu. Tentokrát před představením. Jiří Suchý je jen pár dní po nemilé události, která jej zastihla při představení v Klatovech a donutila ke krátkému pobytu v místní nemocnici. Přesto mě v titěrném prostoru přivítá se samozřejmou zdvořilostí vestoje a když jej po několika minutách vybídnu, aby se přece proboha posadil, řekne: „Ale to přece nemohu, když vy stojíte...“ Domluvíme se na průběhu večera – a jde se na to.

V úvodu cituji Suchého výrok, že „dočkat se pětaosmdesátin znamená připustit si, že člověk vstupuje do středního věku,“ a sál poprvé zabouří smíchy. Pak už zvu na jeviště oslavence, který se brzy vrací k incidentu starému jen několik dní, kvůli němuž jsme se všichni o konání Pocty strachovali: „Víte, jedno mě mrzí. Lidi málo ví, že jsem napsal nejen spoustu textů, ale i řadu melodií. Onehdy v Klatovech jsem dokonce svedl to, co se nepovedlo ani takovejm skladatelům jako Mozart nebo Beethoven. Na jevišti jsem se tam složil sám...“

Poté, co skončilo promítání dokumentu, následoval regulérní koncert, ve kterém vedle Jiřího Suchého excelovala i Jitka Molavcová. Kromě známých šlágrů se oba blýskli i neobvyklým repertoárem. Jiří zabrousil do jazzu, Jitka famózně zvládla náročné písně Brechta a Weilla. Nic mě ale tak nerozechvělo jako veršíčky, které Suchý nedávno složil na hudbu Michala Pavlíčka. Je v nich vše zásadní, závažné, ale řečené zlehka, pobaveně. A tím působivěji: „…kdykoliv, kdekoliv, když slunce zajde, a vyjde zas tak je to div / kdykoliv, kdekoliv, vždy si mě najde, to potěšení že jsem živ...“