Můj vztah k jedinečné, jakkoli komorní události zvané Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha je dlouhodobý a výjimečný. Tím, že byl kdysi přetržen, ale nedávno znovu navázán. Což se nestává často.

V polovině 90. let mi Ivo Mathé, tehdejší generální ředitel České televize, která festival pořádá, navrhl, abych se ujal jeho vedení. Do té doby řídil MTF Zlatá Praha muzikolog Jiří Pilka, skvělý člověk a kolega, takže „předání moci“ proběhlo tak, jako u nás málokdy: Jiří mě ještě jako ředitel představil mezinárodní televizní komunitě, která se na festival každoročně sjíždí, a napřesrok mi slavnostně předal otěže. Vzpomínek na Zlatou Prahu jsem si za těch několik let, v jejich závěru – na přelomu století – pro ČT bouřlivých, odnesl tolik, že by vydaly na útlou knížku. 

 

Osud či spíš konkrétní lidé však tomu chtěli, abych se po letech k MTF Zlatá Praha vrátil. Ozvali se docela neformálně s tím, že bych mohl festivalu pomáhat v jiné roli, pokud by mě to zajímalo. A tak od roku 2013 uvádím – kromě slavnostního zahájení – každoročně také večery věnované buď poctám slavným umělcům spjatým s televizí, anebo premiéry pořadů, filmů, dokumentů, které se pyšní přízviskem „světové“. Neboť jsou v globálním měřítku představeny veřejně poprvé.  

A tak se Zlatou Prahou sdílím její novodobou historii. Byl jsem svědkem přesunu festivalového dění ze Žofína, kam jsem jej kdysi přivedl, na blízkou Novou scénu Národního divadla. A hlavně vnitřního přerodu tohoto festivalu, jakých ve světě moc není. Nejenže jeho tým pod vedením výkonného ředitele ČT Art Tomáše Motla a nápady sršící Johany Muckové – abych jmenoval jen dva z mnoha – výrazně omládl. Především se v doprovodných akcích, které se konají souběžně se soutěžním kláním televizních pořadů o hudbě a tanci, chytře zaměřil  na prezentaci baletu a moderního tance. Jsou totiž pro oko diváků v sále a především pro televizní kamery většinou lákavější, dynamičtější, z povahy věci rozpohybovanější než – při vší úctě – pohled na muzikanty. A tak logicky přichází na řadu i pocty těm Čechům a Češkám, jež svět uznává jako velké postavy tanečního či baletního žánru. 

V roce 2015 jsem uvedl na scénu před hlediště naplněné do poslední místečka člověka s velkým Č: tanečníka a choreografa Jiřího Kyliána. Skromného tak, jako bývají ti opravdu velcí, kteří znají svou cenu, ale nepotřebují ji stavět na odiv. O rok později dostali možnost oslovit vyprodaný sál taneční bratři Bubeníčkové (29. září 2016) a primabalerína Darja Klimentová (o den později). S každým z nich jsem z jeviště  hovořil po shlédnutí televizního dokumentu, který byl takto premiérově představen. Přítomni byli vždy též  jak jeho tvůrce, tak producent – ve všech zmíněných případech titíž lidé. Vždyť nejen pro mě jsou stejnými protagonisty jako zmíněné hvězdy. Kameraman Martin Kubala, dříč s ohňostrojem nápadů, kterého znám mnoho let i ze vzájemné televizní spolupráce a víc a víc oceňuji jeho vůli a touhu být přitom, něco dokázat a po sobě zanechat. Nově pak přibyl mezi mé profesní známé i legendární filmový producent Jaroslav Bouček, muž nad věcí i ve věci, který dokáže zorganizovat natáčení v místech, z nichž se tají dech, a přitom působit tak samozřejmě, jako by se nic výjimečného nedělo.

Nestává se často, aby se bývalý ředitel vrátil na místo činu jako ten, kterého si nové vedení po mnoha letech vybralo do role, která je čestná i zodpovědná zároveň. Uvádět nejen Pocty a světové premiéry, ale i pracovní setkání zástupců Evropské vysílací unie, Mezinárodního hudebního centra a České televize je úkol, který mi nesmírně vyhovuje.