Důkazem, že jsme se přece jen propojili se světem, je pro mě třeba jev, kterému si pro sebe říkám „vyloupnutí z obrazovky“. Jen během dvou letních měsíců roku 2016 se mi to přihodilo dvakrát. Napřed jsem pro ČT Art moderoval velký koncert z Paříže, kde zpíval i tenorista Juan Diego Flores, a hned nazítří jsem seděl vedle něj na tiskovce v Praze a další den jej uváděl na jeviště v Českém Krumlově. To bylo v polovině července. Neuplynuly ani dva měsíce – a opakoval se totéž, jen s jiným protagonistou.

 

V sobotu 3. září 2016 jsem opět uváděl pro Českou televizi přímý přenos celoevropské soutěže mladých hudebníků, kterou coby jednu ze svých stěžejních akcí pořádá Evropská vysílací unie. Už podruhé za sebou se hostitelství ujal Kolín nad Rýnem, kde se na centrálním náměstí, s úžasnou katedrálou za zády, utkají pod širým nebem muzikanti z různých zemí, hrající navzdory svému mládí virtuózně na různé nástroje. Právě proto má mezinárodní porota těžkou práci při posuzování jednotlivých výkonů, ale vesměs se jí zhostí dobře, neboť hudba je pro její členy nejen zálibou, ale i povoláním. Na prahu září 2016 se navíc úlohy jednoho z průvodců večera ujal zajímavý muž, který je sám také vynikajícím intepretem, houslistou. Jmenuje se Daniel Hope, na svět přišel v Jižní Africe, odkud musel jeho literárně zdatný otec za apartheidu pro své názory odejít, a malý synek se – pro změnu díky matce, hudební manažerce – ocitl v novém domově, jímž se pro rodinu stal Londýn, v báječné hudební společnosti. Na návštěvu k nim chodíval třeba Jehudi Mehunin… 

Uplynuly pouhé dva dny, a v úterý 6. září 2016 už byl Daniel Hope se mnou a s Ivem Kahánkem na jevišti Rudolfina. Začal totiž Mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha a Daniel vystřídal v roli kurátora – chcete-li, dramaturga – komorní řady právě Iva. Ten se úkolu navrhnout a jak s festivalem, tak s interprety z domova i ze světa projednat účast včetně repertoáru ujal roku 2015. A po něm už, jako první kurátor ze zahraničí, nastoupil Daniel.  Díky svým kontaktům ze světa, vždyť před lety začínal v proslulém komorním souboru Le Beaux Arts a poté se proslavil i jako sólista, zatímco dnes vede , dokázal přilákal do Prahy na pět koncertů komorní řady skvostnou sestavu. Obohacenou ovšem i o domácí osobnosti typu pěvce Pavla Černocha, slavnějšího za humny než v Česku.

Ve třech, Daniel, Ivo a já, a ve dvou jazycích, česky a anglicky, jsme divákům po koncertě nabídli to, čemu se ve světě říká stručně aftertalk. Tedy nedlouhé, ale pokud možno zajímavé povídání po koncertě s jeho protagonisty. Určené těm divákům, kteří takříkajíc ještě nemají dost a na zážitek z hudby chtějí navázat poslechem hovoru s muzikanty. Protože, jak říkávám v úvodu aftertalk, ti přece netráví život jen tím, že by zkoušeli a hráli. Jsou to – s prominutím – také lidé se svými názory, pocity, pohledy na svět i na sebe samé. A může být zajímavé z nich něco během dvaceti, třiceti minut vydolovat. Někdy i s pomocí otázek, jež přicházejí z publika. To zůstává jednou v hojném počtu, jindy prořídle, ale vždy se zájmem o to, co je přetřásáno a sdělováno.

Čas vždy uteče jako voda a směřuje k posledním otázkám, jimiž se většinou snažím hovor po závažných tématech odlehčit. „Když se někdo jmenuje Hope jako ty, Danieli, pak musí mít naději takříkajíc vetknutou do štítu?“ nadhodil jsem zahraničnímu hostu. Ten jako vždy výstižně zformuloval odpověď – a Ivovi jsem k rozloučení předal slovo s bonmotem, jemuž se pousmál: „Tato chvíle si žádá shrnutí, když večer